Vejcovody
Vejcovody (lat.tuba uterina nebo oviductus) jsou dlouhé 10-12 cm a 0,5 cm široké ohebné trubice uložené v pánevní dutině ženy. Jsou velmi důležitou součástí ženské pohlavní soustavy, neboť v nich dochází k oplození vajíčka.
Anatomie
Související nemoci
Vyšetření a zákroky
Vejcovody jsou jedním koncem napojeny na dělohu a jejich druhý konec ústí do dutiny břišní v těsné blízkosti příslušného vaječníku na obou stranách. Úkolem vejcovodů je dopravení vajíčka po ovulaci přímo do dělohy.
Popis
Na vejcovodu rozlišujeme tyto části:
1) Intramurální část – tato část se označuje jako nálevka, která se otevírá se do dutiny břišní. Její okraje jsou vybaveny třásněmi, jenž přisedají na povrch vaječníku. Při ovulaci se pak z vaječníku uvolní vajíčko, třásně ho zachytí a přesunou dále do vejcovodu.
2) Ampulla - jedná se o rozšířený a současně nejdelší úsek vejcovodu, kde dochází k vlastnímu oplodnění.
3) Istmus – je zúžený a rovný úsek vejcovodu, jehož délka je přibližně 1/3 délky celého vejcovodu a který volně prostupuje jeho stěnou a končí v děložním rohu.
Stavba stěny vejcovodu
Stěnu vejcovodu tvoří hladká svalovina. Nejblíže vejcovodu je situovaná sliznice, na jejímž povrchu se nachází jednovrstevný cylindrický epitel a uvnitř je vysoká sliznice, která hlavně v ampulle tvoří podélně a členitě větvené řasinky. Pod epitelem je vazivová lamina propria a také je přítomna svalová vrstva, která je tvořena hladkou svalovinou a na povrchu se nachází tenká seróza (peritoneum).
Řasinkové buňky vejcovodů jsou opatřeny řasinkami, které ustavičně kmitají směrem k děloze a tak mohou vajíčko přesunovat.
Sekreční buňky zase vylučují látky, které přesunují vajíčko či zygotu (buňku s kompletní sadou chromozómů), čímž umožňují kapacitaci spermií, což je proces, během kterého spermie „nabírají sílu“ k samotnému oplodnění.
Cévní zásobení vejcovodu
Tepenná krev se do vejcovodů se do vejcovodů přivádí párovou arteria uterina, která se větví k příslušné arteria iliaca interna. Část krve tak přitéká i větvemi z párové arteria ovarica, která je přímou větví aorty. Žilní krev zase částečně odtéká do vena iliaca interna a částečně i cestou plexus pampiniformis do vena ovarica.
Proč je důležité o tom něco znát
Vejcovod je orgánem, jehož případné patologie lze nejčastěji odhalit zobrazovacími metodami, z nichž je nejvíce používán ultrazvuk. Speciální vyšetřovací metodou je tzv. hysterosalpingografie, při které je hodnocen průtok kontrastní látkou skrze vejcovody.
Záněty vejcovodu (salpingitidy) jsou obvykle infekční záněty, které se mohou projevovat při sexuálně přenosných onemocněních. Pokud však dojde k trvalému narušení struktury vejcovodů nějakým zánětem, může být narušena plodnost ženy a také se zvyšuje riziko mimoděložního těhotenství, které je specifickou problematikou týkající se určitého vejcovodu, neboť právě zde vzniká nejčastěji tubární forma mimoděložního těhotenství. Její podstatou je uhnízdění a následný vývoj oplozeného vajíčka ve vejcovodu,
Nádory vejcovodu jsou sice vzácné, avšak mohou se objevit adenokarcinomy.
Autor: Lenka Klabochová
