Otrava oxidem uhličitým
Otrava oxidem uhličitým (CO2) se v normálním lidském životě objevuje zřídkakdy. Většinou k ní ale dochází v místech, kde se tento zdroj využívá k průmyslovému účelu. Běžně se s tímto plynem lze setkat v potravinářském průmyslu, v rámci zpracovatelských procesů v oblasti chemie a farmacie, při výrobě vína či nápojů.
Dále se oxid uhličitý používá také při úpravě vody, zmrazování potravin, aplikaci suchým ledem a intenzivním ofukování. Neobejde se bez něj ocelárenské, medicínské a kosmetické odvětví. Aktivní složka v podobě oxidu uhličitého se naplňuje do hasicích přístrojů a sprejů. Tento plyn se postupně uvolňuje při rozkladném procesu organických materiálů, jež jsou uloženy ve sklepích, skladištích nebo jiných uzavřených skladovacích prostorech. CO2 vzniká jako vedlejší produkt hoření.
Otrava oxidem uhličitým při potápění
I při adrenalinovém sportovním potápění hrozí reálné riziko otravy oxidem uhličitým. Někteří potápěči mohou využívat nesprávný model potápěčské výbavy. Tyto šnorchly neúměrně zvyšují mrtvý prostor, v němž nedochází ke správnému rozvodu dýchacích plynů. Následkem toho v lidském těle nedostatečně funguje odvádění oxidu uhličitého. Za otravou ovšem může také stát nesprávná technika dýchání. Zmínit je možné také nadměrnou fyzickou zátěž pod vodou či nesprávné použití vzduchu v kombinaci směsi plynů pro konkrétní ponor. Na vině může být také chybné plnění potápěčských lahví.
Dalo by se říci, že oxid uhličitý je běžnou a nedílnou součástí jak přirozených, tak i biochemických procesů. Jistá extrémní úroveň oxidu uhličitého v atmosféře má nesmírný vliv na změnu zemského klimatu. Za vysokou koncentraci CO2 stojí průmyslové a automobilové emise. Do atmosféry se oxid uhličitý uvolňuje z oceánů a ze skládek odpadů. Oxid uhličitý je vlastně jakýsi plyn, který oplývá osobitými vlastnosti. V prvé řadě je bezbarvý, nelze jej cítit a nemá žádnou chuť. Při určité koncentraci CO2 lze zaznamenat v ústech charakteristickou velmi mírnou nakyslou pachuť. Tento plyn je však mnohem těžší než vzduch, a proto se v přírodě drží při zemi, na dně jeskyň, šachet či studní.
Reakce lidského organismu
Lidé přijímají vzduch prostřednícím horních cest dýchacích. Ten putuje až do plic. Vzduch mimo jiné obsahuje kyslík, který se vstřebává přímo do krve. Načež reaguje s červeným krevním barvivem neboli hemoglobinem. Výsledkem toho je pak další reakce (buněčné dýchání). Právě jejím produktem je již zmíněný oxid uhličitý, který z buněk tkání putuje do krevního řečiště. Zde se tato látka váže rovnoměrně na krevní plazmu a hemoglobin. CO2 se samozřejmě rozpouští i v dalších tělesných tekutinách. Vyšší koncentrace oxidu uhličitého způsobí jednoduše narušení uhličitanové rovnováhy v nejpohyblivější a nejčervenější tkáni těla. Tím pádem dochází k metabolickému stavu tzv. acidóze. Pokud v těle klesne hladina oxidu uhličitého pod normální hladinu, pak nastupuje alkaloza.
Běžné příznaky otravy CO2
Člověk mnohem rychleji vdechuje a vydechuje vzduch. Tuto formu dýchání odborníci nazývají hyperventilací. Je to stav, ve kterém lidé pociťují silné tlučení srdce. Při tom se jim zvýší také krevní tlak. Mohou mít bolesti hlavy. Jedince mohou potrápit i další zdravotní obtíže, jako je například nevolnost, zvracení, otupělost a křeč. V tento moment není schopen člověk myslet ani se na něco soustředit. Kůže takového otráveného člověka bývá mnohdy teplá a opocená. Jestliže organismus je vystaven určité dávce CO2, může u něj nastat ztráta vědomí, následně i smrt.
Není radno podceňovat otravu oxidem uhličitým. I za předpokladu, že se dotyčné osobě daří po zdravotní stránce dobře. Člověk nemusí zprvu na sobě pozorovat žádné symptomy. Ty často mívají však pozvolnější průběh, což pak celkem komplikuje nasazení léčby.
První pomoc při otravě oxidem uhličitým
Lidé by měli ihned poskytnout zasažené osobě prvotní pomoc. Odborníci radí, aby tohoto jedince či skupinu otrávených dostali okamžitě z kontaminovaného prostředí. Bylo by lépe, kdyby se na této záchraně podílelo více lidí. Při níž by se ale nemělo zapomínat na bezpečnost a zdraví ostatních osob. Jestliže oděv otrávené osoby hoří, pak by jej lidé měli uhasit něčím, co mají při ruce. Klidně to může být sako, kabát či deka. Jinak se zasažený pacient dá do stabilizační polohy a zajistí se mu přísun čerstvého vzduchu. Za jistých okolností je výborný i studený obklad. Ten dokáže zpomalit rozvoj otoku v dýchacích cestách. Nejčastěji se umísťuje na krk anebo na hrudník. Přivolat je nutné i záchrannou službu. V případě že se zasažená osoba nachází v bezvědomí, pak se přistupuje k oživovacím krokům, které by měly trvat do příjezdu lékaře.
Prevence
Společnosti by měly poučit a zároveň i proškolit své zaměstnance. Očekává se od nich také nastavení nápravných i preventivních opatření. Ty povedou k vybudování účinnějšího větracího systému. Firmy budou více dbát na pravidelnou údržbu a do každé místnosti, kde se nachází zařízení s CO2 nainstalují monitorovací zařízení, jako je například profesionální měřič oxidu uhličitého. Tento přístroj získává potřebné údaje, díky kterým se pak provede efektivnější seřízení větracího systému. Na základě toho lidem pak už nehrozí předčasná únava a další potíže během pracovní doby.
Na pracovištích se lze setkat buďto s přenosnými anebo stacionárními zařízeními, jejichž cena se pohybuje od čtyř tisíc až do třiceti tisíc korun. První typ produktu se vyznačuje dostatečnou pamětí, jeho součástí je i snadno čitelný displej s jedinečným plošným podsvícením, nastavitelný akustický alarm, software či externí senzor. Přenosné modely fungují na kvalitní alkalické baterie. Stacionární měřicí přístroje mají široký rozsah napájení 9-30Vdc a jsou pevně přichyceny k danému zařízení. Prodávají se buďto trubicové podobě anebo v prostorovém provedení. Do této skupiny patří snímače s výstupem, modely s výstupem a Ethernet a snímače bez výstupu. Existují také další měřící zařízení, mezi nejvyhledávanější a nejprodávanější patří produkty se zabudovanými senzory, speciální monitory a měřiče koncentrace CO2. Ty většinou mají infračervený snímač. V nabídce jsou zajímavě řešené indikátory oxidu uhličitého, jež pracují na metodě absorpce infračerveného záření. Na trhu jsou k mání velice unikátně řešené detektory CO2, které jsou opatřeny elektrochemickým, infračerveným, katalytickým a polovodičovým senzorem.
K domácímu využití pak mohou posloužit detektory CO2, jenž se mohou upevnit na zeď nebo volně stojí. Tento druh má jak optickou, tak i zvukovou signalizaci. Jednotlivé modely si lze pořídit od pěti set až do jednoho tisíce korun. Skvělé jsou bezdrátové senzory, jejichž součástí je i ukazatel koncentrace oxidu uhličitého. Člověka vyjde nějaký takový model zhruba na dva tisíce korun. Některé internetové obchody a specializované prodejny mají také ve své nabídce zařazeny stylově vypadající zařízení se síťovým zdrojem. Tyto modely stojí necelých pět tisíc korun.
Autor: symptomy.cz
