Jedovatý hmyz
Od jara do podzimu se to v přírodě jenom hemží rozmanitými hmyzími tvorečky. Zatímco někteří z nich už od pohledu vypadají šeredně, jiný nás nepřestávají udivovat svoji ojedinělou krásou. Ve většině případů se člověku nevyplatí, aby se jich dotýkal anebo dokonce vzal do dlaně. Mnoho hmyzí havěti dovede pořádně potrápit.
Otrava vyvolávající živočichové z hmyzí říše
Pouhým laickým okem nelze rozpoznat neškodné druhy od jedovatých. To dokáže pouze odborník. Na českém území se vyskytuje velká spousta hmyzích druhů, mezi nimiž jsou i tací, kteří ohrožují určitou skupinu lidí na životě. Pokud se například alergici či malé děti nějakým nedopatřením s těmito jedovatými druhy setkají, pak to může mít nedozírné následky.
Na jižní Moravu a do Čech migrují ve velkém brouci, kteří v minulosti žili buďto v jiných oblastech anebo i ve vzdálenějších zemích. Lze je také potkat v dalších evropských státech. Rozmanití tvorečkové z říše hmyzu odlétají do míst, kde jsou pro ně příhodnější podmínky. Zpravidla preferují sušší a teplejší stanoviště. Tu mají dostatek potravy.
Brouci se dají považovat za všude přítomného šestinohého živočicha, na nějž lze narazit ve velké míře v exotických zemích. Tito zástupci z čeledi brouků se pyšní pevně uzpůsobenými krovkami. Ty perfektně chrání zbytek těla brouka. Dalším příznačným znakem jsou i větší kusadla, tykadla mající článkovitou podobu atd. Brouk má unikátní toxin, který se tvoří ve žláze, jenž se nachází přímo v jeho zadečku anebo v některém z hrudních článků. Těmto živočichům slouží tyto toxické látky jako obranný mechanismus. Jed pocházející z jednotlivých druhů brouků obsahuje nejrůznější sloučeniny, jako je především směs organických látek, čirá viskóznější kapalina či jiná chemikálie.
Brouci z čeledi majkovití
Majka fialová je druh brouka, který se může pochlubit charakteristickou zkrácenou podobou elytra. Právě tato část tělíčka vyrůstajícího z druhého hrudního článku zakrývá částečně zadní partie. Dospělý jedinec dosahuje délky zhruba čtyř centimetrů. Poznamenat lze, že samice je výrazně větší než samec. Tím pádem má tlustější zadeček. Na hlavičce a štítu má tento brouk propracované subtilní tečkování. Dalším důležitým znakem je kovově nestálý odstín. Ten může být probarven od modré přes modrofialovou až po modročernou. Brouk s nápaditým ženským jménem prochází vývojovými stádii. Na začátku je mrštná larvička, která se vylíhne z vajíčka. Tento tvoreček vyniká neobvyklými drápky a zajisté také speciálními výrůstky. Ty lze spatřit na konci tělíčka. Vylíhlým larvičkám se jinak neřekne než triungulini. Právě tito živočichové se vydávají na dlouhou cestu, aby se dostali do cíle. Tím jsou květy různých rostlin. Zde pak vyčkávají na vhodný okamžik, aby se zachytili na svého potenciálního hostitele. Jde o skupinu blanokřídlého hmyzu, který si tohoto tvorečka dopraví nechtěně do svého příbytku. Triungulini nepozorovaně obsadí včelí vajíčka a spořádají je. Jakmile jsou nasyceni, promění se v otylou larvičku. Ta plení prvotní včelí zásoby. V další fázi se tvoreček mění v beznohou formu larvy. Nakonec ho nemine ani proměna v kuklu. Až z ní se pak vyklube dospělý brouk. Samička klade v přírodě až tisíce vajíček.
Majka fialová se pokládá za brouka, jenž upřednostňuje teplomilné a suchomilné oblasti. Pohybuje se v lokalitách s čistým ekosystémem. Pokud tohoto živočicha někdo vyruší, ten se pak účinně brání. Má k tomu přizpůsoben jedový orgán. Z chloupků na nožkách vystřikuje miniaturní kapičky, v nichž se nachází prudký jed tzv. kantharidin. Ten vytváří na lidské kůži nepříjemně svědivé puchýře. Jestliže se tento jed dostane přímo ústy nebo rankou do těla, pak okamžitě navozuje smrt.
U nás žije také majka obecná, která se od uvedeného druhu liší černě kovově modrým odleskem. Jde o dalšího jedovatého brouka, jehož domovinou jsou střední, tak i jižní moravské biotopy. Tento druh osidluje také místa v Čechách.
Puchýřník lékařský je další brouk z čeledi majkovitých, který může mít délku přes dva centimetry. Běžně tento živočich je přenádherně zeleně zbarven. V přírodě však existuje tato forma pod brouka i v jiných barevných odstínech. Převážně se vyskytuje po celém evropském kontinentu, nicméně najít ho lze také na kavkazských stanovištích. U nás preferuje nížinaté oblasti. Lidé jej mohou zahlédnout i na moravském území.
Dospělí jedinci zmíněného brouka vyhledávají zhruba od pozdního jara až do období části léta travnaté oblasti, lesostepi, ojedinělá exponovaná místa, vzrostlé solitérní keře a stromy. Zpozorovat je možné tento druh brouka, jak si pochutnává na zelených listech dřevnaté rostliny. Stručně řečeno zavítá nejčastěji na statný strom z čeledi olivovníkovitého. Kromě jasanu navštíví také šeřík, ptačí zob obecný či středně velký keř z čeledi zimolezovitého. Občas dojde k jeho přemnožení a to pak se podepíše na rostlinách. Puchýřník lékařský využívá pro svůj vývoj také rod blanokřídlého hmyzu. V tomto případě samice puchýřníku naklade vajíčka do země a larvičky se pak činorodě dostanou do včelího úlu. Zde žijí výlučně parazitickým způsobem. Tento brouk oplývá také prudkým jedem, který vypouští, v případě že se cítí být zahnaný do kouta. Toxická tekutina způsobuje na kůži bolestivější variantu puchýřů. Zasáhne-li oko, pak je jisté, že člověk už nebude vidět.
Brouk z čeledi střevlíkovití
Jedná se o ohroženého a velmi vzácného živočicha (prskavce), který vyhledává s potěšením sušší lokality. Zejména jsou to polnosti, plochy ležící ladem, pozemky osázené vinnou révou či travnaté oblasti. Tento druh se pohybuje na evropském území. Kromě toho existují i americké druhy prskavců, jejž dávají přednost územím v těsné blízkosti jezer a řek.
Prskavec má výrazně protažené plošší tělíčko. Je dlouhý zhruba od několika málo milimetrů až po tři centimetry. Brouk má speciálně vyvinuté krovky, které ovšem nezakrývají celou zadní partii. Prskavec se vyznačuje typickými rysy, jako je větší hlavička a hruď. Tyto části těla jsou zbarveny buďto do hnědého nebo červeného odstínu. Samozřejmostí jsou originální krovky, jež mají rýhovanou podobu a jsou probarveny do několika barevných variant a to od zelené přes modrou až temně černou. Tykadla prskavce jsou na určitých místech o něco tmavší. Tento brouk má nožky rozšířené.
V přírodě žije prskavec větší, jehož tělo má necelý jeden centimetr. Obyčejně se dá spatřit v řadě evropských států. Především vyhledává kamenité úkryty.
Tito hmyzí tvorové vyměšují speciální toxickou směs, jež dosahuje teploty kolem sto stupňů. Jde o peroxid vodíku, hydrochinon a jinou chemickou sloučeninu. Pokud tento jed se dostane do lidského oka, pak člověku hrozí oslepnutí.
Brouci z čeledi drabčíkovití
Tento druh brouka se odlišuje od ostatních živočichů tím, že je jedovatý úplně celý. Jeho toxiny vytváří na kůži puchýře či otoky. V oku dokáže tato látka nadělat paseku. Dochází k poleptání tenké průsvitné tkáně neboli spojivky, popřípadě i k bolestivému zánětlivému projevu. Tito živočichové se pokládají za velmi četnou čeleď brouků. Ty dosahují délky maximálně několik málo milimetrů. Takový brouk je štíhlý a má zmenšený tvar krovek. Například drabčík břehový se pohybuje v blízkosti stojatých vod. Má rád také vlhčí místa v blízkosti vodních toků. Spatřit jej lze na zemědělských plochách. Právě zde se schovává nejraději pod kameny.
