Jedovaté ryby
Nebezpečné živočichy lze nejčastěji potkat na dovolené. Nejeden takový exemplář obývá mořské vody. V ohrožení mohou být jak samotní plavci, tak i potápěči. Stačí malá nepozornost a na světě je ošklivá nehoda. Ta může skončit velkými zdravotními problémy, v krajním případě i smrtí. S příchodem letních dnů dochází k nárůstu těchto tragédií. Dle statistik se stává každoročně tisíce případů otrav, jejž mají na svědomí jedovatí živočichové.
Otrava jedovatými látkami produkující paryby a ryby
Paryby a ryby jsou výjimečná stvoření z vodní říše. Tito obratlovci mohou způsobovat aktivní formu intoxikace. Jed jim v prvé řadě slouží jako jakási obrana před potenciálními predátory.
Zástupci aktivních jedovatých paryb
Tyto druhy ryb disponují jedovým aparátem. Ten má v mnoha případech ostnovitou podobu. V moři se prohání víc jak dvě stě druhů těchto jedovatých starobylých ryb. Ty se vyznačují různou toxicitou.
Paryba z čeledi trnuchovitých se řadí mezi rejnoky. Tento živočich se vyznačuje typickým jedovatým trnem, také i unikátním uzpůsobeným tělíčkem a osobitým přirozeným pohybem. Jeho vylučující jed obsahuje batoidotoxin. Jde o velmi jedovou složku způsobující zvýšenou bolestivou reakci. Tento tvoreček nemá agresivní povahu. Pokud na něj potápěči v moři narazí, pak se nechává od nich pohladit či nakrmit. Jestliže však vycítí nebezpečí, potom se začne důmyslným způsobem bránit. Dlouhým ocasem s ozubeným ostnem může zasáhnout jakékoliv místo na lidském těle. Takto vzniklá rána se pomalu hojí a navíc bývá značně bolestivá.
Paryby z čeledi trnuchovitých jsou ve skutečnosti velkou skupinou živočichů. Velmi stručně řečeno, jedná se vskutku o několik desítek druhů. Doposud se odborníkům podařilo popsat až sedm čeledí. Do této kategorie patří trnucha modroskvrnná a trnucha americká. První uvedený jedovatý druh paryby obvykle dorůstá sedmdesáti centimetrů a váží zhruba třicet kilogramů. V moři se však mohou pohybovat i větší jedinci. Trnucha modroskvrnná se ukrývá mnohdy před žraloky ve skalních štěrbina. Spoléhá také na jedinečně vytvořenou skrýš v písku. Tohoto živočicha lze spatřit jak ve vodách Rudého moře, tak ve vodách Tichého a Indického oceánu. Zde se předně živí drobnými měkkýši, rybkami a červy.
Zato trnucha americká může dosahovat velikosti až dvou metrů a její hmotnost pak činí něco málo přes sto třicet kilogramů. V tomto případě je samice větší než samec. Většinou žije tento živočich osamoceně, ale nedělá mu problém se shlukovat do velkých hejn. Jedná se o dravou jedovatou parybu, jež si s radostí pochutná na malých bezobratlých tvorečcích. Jejím domovem obvyklé bývá mořské dno západní části Atlantského oceánu. Trnucha americká se pohybuje na území s dostatečně písčitým dnem, taktéž v lokalitách korálových útesů a na místech pokryté mořskou trávou.
Za zmínku stojí také trnucha obecná, která je o padesát centimetrů větší než předchozí druh. Tento tvor je také pro člověka nebezpečný, neboť má několika centimetrový jedový trn. Zmíněné mořské stvoření vyhledává především bahnité nebo písčité mořské dno. Na těchto místech přes den lenoší a v noci je tu nejaktivnější. Zvláště v tuto dobu shání potravu v podobě rybek a drobných živočichů.
Paryby z čeledi mantovitých dosahují zajímavých rozměrů. Tito živočichové jsou vybaveny hřbetní ploutví a delším ocasem. Na těle jim nechybí také jedový trn. Jednou takovou parybou je i siba atlantská, která váží přes dvacet kilogramů a dorůstá až sto dvacet centimetrů. Dospělý jedinec má rozpětí sto deset centimetrů. Není žádnou výjimkou, že tato mořská ryba může dosahovat mnohem větších rozměrů.
Vyjma tohoto živočicha lze uvést také sibu deskozubou. Podle odhadů má asi sto padesát centimetrů a disponuje jedovým trnem.
Paryby z čeledi chimérovitých jsou příznačné vyšší hřbetní ploutví s trnem, která je důmyslně propojena s jedovou žlázou. Krom toho tato stvoření mají protáhlé tělíčko, větší prsní ploutve a bičovitý souměrný ocas. Nelze si nevšimnout ani velké hlavy s očima. Takovým zástupcem z rodu chiméra je i druh mořské paryby (chiméra hlavatá). Tento živočich se pyšní osobitým probarvení v jistých částech těla. Jmenovaný mořský tvor měří až jeden meter. Byly však objeveny i větší exempláře. Tento druh paryby tráví většinu času v menších hejnech a žije v největším oceánu. Jeho domovem je také druhá největší mořská plocha. Tím je Atlantský oceán. Pohybuje se v hloubce do sto metrů. S tímto druhem se člověk střetnout může jenom výjimečně. Ale přesto je nutné poznamenat, že toxin chiméry vyvolává bolestivé zranění.
Zástupci aktivních jedovatých ryb
Do této sekce se řadí ryby z čeledi ostnatcovitých, kteří se vyznačují jedinečnými znaky, jako je např. protáhlé tělíčko. Tato skupina ryb má dvě hřbetní ploutve a řitní ploutev s dvěma trny a spoustou měkkých paprsků. První hřbetní ploutev je vybavena několika trny, zatímco druhá ploutev disponuje určitým počtem měkký paprsků. Ryby z této čeledi vynikají jedovým aparátem, ve kterém se tvoří jed zvaný trachinidotoxin. Tato jedová složka obsahuje zpravidla bílkovinu, anorganické látky, uhlohydráty, lipidy atd.
Typickým představitelem této čeledi je právě ostnatec. Tento mořský živočich pobývá v mírném teplotním pásu. Lidé jej mohou spatřit v pobřežních vodách (Černého, Středozemního a Baltského moře) a u východního pobřeží největšího světového oceánu. Zde si hledá ukryty v písku. Tu číhá na vhodnou kořist a v momentě překvapení na ni rychle zaútočí. Jde však o druh ryby agresivnější a útočnější. A pokud jej někdo nechtěně vyruší, je schopna promptně zareagovat. Zasažené místo doprovází intenzivnější bolest a kůže je zde probarvená do červena. U některých pacientů přetrvá tento projev i několik dnů. Tato forma otravy se dále projevuje zvýšenou tělesnou teplotou, pocitem velmi nepříjemného chladu, bolestí hlavy či poruchou vědomí. Nastat mohou i vzácnější podoby intoxikace, mezi něž tradičně patří poruchy srdečního rytmu a opakované záchvaty různého charakteru. Na toto poranění velmi zřídka umírá jedinec.
Ryby z čeledi ropušnicovitých jsou další skupinou mořských živočichů, kteří vynikají osobitým jedovým aparátem. Jejich jedové žlázy se nachází na několika místech (v prsní, hřební a řitní ploutvi). Jedové žlázy produkují velmi silný toxin tzv. scorpaenotoxin. Jde zkrátka o viskózní tekutinu bezbarvé povahy, jež postupně během několika hodin ztrácí svůj původní účinek. Tento jed navozuje silnou palčivou bolest. Okolí rány velmi rychle oteče a zčervená. V konkrétních případech může klidně nastat složitá reakce. Člověka zasáhne slabost či mdloba. Tento stav může skončit kolapsem.
Ropušnice skvrnitá je zástupcem tohoto zajímavého dravého druhu, který žije ve vodách Atlantiku. Přitom jde o samotářského živočicha, jenž se pouští na lov většinou v noční dobu. Přes den se kamufluje. Tento mořský tvor navštěvuje dno a mělčiny, ale je schopen se potopit do hloubky až osm set metrů. Zde dokáže přežít. Pochutnává si na drobných živočiších. Nedělá mu problém pozřít mořského kraba či garnáta. Mimo tohoto mořského stvoření existuje také ropušnice obecná. Tato ryba dokáže přežít v hloubce přes dvě stě metrů. Preferuje skalnaté nebo kamenité mořské dno.
Dalším zástupcem z řádu ropušnicotvární je perutýn. Tento druh ryby se označuje hrozivým zjevem. Jeho tělíčko je výrazně barevně pruhované. Ještě také se pyšní prodlouženými paprsky v oblasti hřbetní a prsní ploutve. Vyzdvihnout u něj lze toxin, jenž se podobá hlavně svým složením jedu obávaného suchozemského plaza. Nebezpečným stvořením je perutýn ohnivý. Dospělý jedinci měří zhruba třicet centimetrů a jsou silně teritoriálně založeni. Tyto nejnápadnější nestvůry oceánu převážně žijí v mělkých mořských vodách, popřípadě v oblastech s korálovými útesy. Jde zejména o indicko-pacifický oceán. Samečci tohoto druhu perutýna mají agresivnější povahu. Pokud člověka zasáhne jedový trn této ryby, pak toto zranění je hodně bolestivé. Neurotoxická látka vyvolává nevolnost a zvracení, případné i prudké alergické reakce. Pro tento případ se člověku nasazují antibiotika a analgetika. Jako první se ale provede nezbytné opatření. Místo se ponoří do vody o teplotě čtyřicet pět stupňů Celsia. Toto ošetření dokáže nastartovat proces inaktivace proteinových toxinů.
Ryby z čeledi odrancovitých jsou mořští živočichové, pro které je typické dokonalé maskování. Perfektně splývají s okolním mořským prostředím. Tento druh ryb má na svědomí pěknou řádku lidských životů. Jeho jed je silně toxický a obsahuje obzvláště látky (cytolytické a mitotické toxiny). Krom toho se jed skládá také z kardiotoxinů a neurotoxinů. Otrava tímto živočichem se projevuje zdravotními těžkostmi, jako je například silnější bolest v místě zasažení, postupující otok a několikadenní nevolnost. U pacienta se volí stejný postup jako v předchozím případě. Lékaři u vážnějších stavů přistupují k chirurgickému zákroku, aby odstranili nekrotické ložisko.
Takovou smrtelně jedovatou rybou s ojedinělými mimikry je odranec pravý. Proti této formě jedu existuje protijed, který se pochopitelně musí pacientovi podat do několika málo hodin. Na mořském dně se pohybuje odranec smrtící s extrémně silným toxinem.
Vody moří brázdí i jiné aktivní jedovaté ryby. Dejme tomu že jde o rybky z čeledi bodlokovitých, králíčkovcovitých, nebehledovitých, okounovitých a vrankovitých.
